Nacházíte se zde: Úvod > Obec Třebihošť > Významné osobnosti obce

Významné osobnosti obce Třebihošť

Josef Petera  -  Třebihošťský
(nar. 27.9.1810 ve Třebihošti, zemřel 1.5.1889)

Byl nejvýraznější postavou 19. století ve Třebihošti. Studoval na gymnásiu v Hradci Králové, v letech 1831 až 1834 na Pražské universitě filozofii se skupinou „studentů miletínských“, byl přítel Karla Jaromíra Erbena a Jana Nepomuka Lhoty z Miletína. Scházeli se v Miletíně, o prázdninách podnikali výlety na památná a starobylá místa, Velehrádek, Pecku, Zvičinu. Zapsali se 3. října 1827 do pamětní knihy na Zvičině. Jan Nepomuk Lhota o dva roky později zapsal verše „Elegeické vzdychnutí ke Zvičině“.

Seznámil se s básníkem Karlem Hynkem Máchou, s ním podle vlastního vyprávění strávil mnohý večer na pytlích v krupařském krámu Máchova otce v Praze. Karel Hynek Mácha Josefa Peteru ve Třebihošti navštívil při své cestě Podkrkonoším, bylo to v neděli 25.srpna. S podobiznou Máchovou, jak ji časopisy přinášely, se Petera nikdy nespřátelil a tvrdil, že nejpodobnější tváří Máchově byla tvář Jana Nepomuckého na oltáři v kapli Lázní miletínských.

Začátkem měsíce srpna 1834 se Josef Petera vrátil z Prahy do své domoviny, aby svému snad již churavějícímu otci v hospodářství vypomáhal. Ale jeho zájem jej zavedl brzy jinam. Již v září toho roku shledáváme se s ním jako vrchnostenským písařem při úřadě v nedalekých Poličanech Bílých na panství Františka de Paula Cecinkara. Praktikoval potom půl roku na panství Světlé v Čáslavsku a vrátil se v březnu 1835 do Poličan, kde setrval ve funkci „kancelářského“ až do začátku roku 1838, kdy po brzké smrti svého otce v květnu toho roku ujal se rodného statku v Třebihošti. Josef Petera zdědil statek ve Třebihošti čp. 52 po otci a rozumově začal hospodařit.

Pěstoval plodiny zde nebývalé a zvětšil své jmění. Psal hospodářské články v letech sedmdesátých do Vilímkova „Hospodáře“ i jinam dobrou češtinou. Práce jeho však tíhla jinam, za dlouhá léta probádal zápisy okolních farních matrik, archivů, vrchnostenských smluv a snesl tolik materiálu, že svědčí o neúmorné činnosti životní. Dávno před vydáním zákona o obecních kronikách psal Petera denně kroniku obce a okolí, pilně si všímaje současných událostí i země české. Zemřel svobodný ve Třebihošti 1.5.1889, pochován byl v Miletíně 3. května. Po místě jeho hrobu pátrali miletínští historikové bezvýsledně.

František Skalický,  učitel, kronikář a redaktor časopisu „Pod Zvičinou“
(nar. 26.3.1863, zemřel 28.2.1954)

František Skalický
František Skalický

František Skalický byl syn zámečnického mistra Josefa Skalického a Františky rozené Škarýtkové z Cerekvice. Působil na škole ve Třebihošti jako učitel a později jako zatímní řídící učitel 24 let od 1.9.1882 do 31.8.1906. Další školní rok od 1.9.1906 odešel do Třebnouševse, kde nastoupil na uvolněné místo řídícího učitele. V roce 1921 tam vydal sestavené Dějiny Třebnouševse, kroniku obce. Působil tam 17 let do 28.2.1924, vrátil se do Třebihoště a 1.3.1924 byl ustanoven definitivním řídícím učitelem.

Mnoho roků byl redaktorem vlastivědného sborníku Jaroměřska a Královédvorska „Pod Zvičinou“ a sám sebe nazýval zapadlým vlastencem podkrkonošským. Byl i veřejně činný, založil ve Třebihošti v roce 1890 Sbor dobrovolných hasičů. Do výslužby odešel 31.8.1925 a od té doby žil ve Třebihošti jako důchodce. Pamětníci na Skalického říkali, že v chladnějším počasí nosíval místo zimníku tradičně jeho černou pláštěnku pelerínu.

V roce 1927 bylo hlavně jeho přičiněním založeno Družstvou pro rozvod elektrické energie a v obci se utvořily dva tábory, v čele odpůrců elektrizace byl starosta obce a předseda místní školní rady Jan Čeřovský. Proto také se místní školní rada nestala členem družstva a řídící učitel Jan Janků (ustanoven od 1.7.1926) byl nucen na vlastní náklad instalovat elekrické světlo do školního bytu. Prvně se ve Třebihošti svítilo 17.10.1927. František Skalický zemřel 28.2.1954 ve věku 91 let, pohřeb měl v pardubickém krematoriu 11.3.1954.

Jan Rejl  učitel, vlastenec a básník
(nar. 7.12.1883, zemřel 15.3.1962)

Jan Rejl
Jan Rejl

Jan Rejl rodák z Dolního Dehtova čp. 5 vychodil obecnou školu v Třebihošti, 6 let potom studoval na gymnásiu ve Dvoře Králové, kde v červnu 1903 maturoval. Od října toho roku do května 1904 studoval na filosofické fakultě Karlovy university v Praze, ale pro nedostatek finančních prostředků z domova studií zanechal.

Od roku 1909 učil Jan Rejl na české menšinové škole v Dolním Nemojově. Byl proto častým svědkem nesnášenlivosti organizovaného němectví vůči českému kulturnímu životu. Česká škola, stejně jako i české spolky, byly trnem v oku německým šovinistům již od druhé poloviny devatenáctého století. Výuka českého jazyka ve školách a osvětová práce spolků zpomalovala totiž k nelibosti Němců postupnou germanizaci kraje. Po mnichovském diktátu na podzim roku 1938 došlo k záboru českých Sudet.

Česká škola v Nemojově byla Němci demonstrativně uzavřena a řídící učitel Jan Rejl musel uprchnout do českého vnitrozemí. Po krátkém azylu v Třebihošti našla Zemská školní rada pro pana řídícího útočiště na obecké škole v Radotíně u Prahy. V březnu 1939 však Němci vtrhli také i do českého vnitrozemí a vytvořili Protektorát Čechy a Morava. Pro Jana Rejle to znamenalo, že byl k 1.7 téhož roku předčasně penzionován.

Rozhodl se proto vrátit se na rodné Podzvičinsko. V květnu 1940 se ocitl ve Lhotce, aby zde po celou válku žil v hájence, patřící poličanské vrchnosti. Jan Rejl nesložil ruce do klína ani ve Lhotce. Přidal se k místním divadelním ochotníkům, získal si jejich důvěru i uznání a proto si ho dobrovolní hasiči zvolili za vzdělavatele sboru. Po válce se v prosinci 1945 vrátil zase na svou školu do Nemajova a učil v ní do konce roku 1948, kdy jako 65 letý odešel definitivně do výslužby, kterou trávil dál v obci, již celý svůj život téměř 30 let výchově dětí věnoval.

Rodné obce Dehtova však nikdy nezapoměl a přál si aby po své smrti byl pochován na jeho malém hřbitově u lesa. Sem si přál se vrátit „až mu oči vyhasnou a pero z ruky vypadne“. Jeho přání bylo splněno. Zemřel 15. března 1962 ve věku 78 let a je pochován v rodinném hrobu rodiny Rejlovy. Jan Rejl pamatoval i na své parte, které nadepsal vlastními verši:

„Až jednou zhasne život můj jak svíce dohořelá,
pak věřte, láska k Zvičině, že ve mně neumřela!
Vždyť ona bude věčně stát před mou ledovou hlavou
s kapličkou nízkou, stářím již hodně popelavou.
My budeme si blízko zas jak v žití jsme si byli,
vždyť za hrob až my vzájemně si lásku přislíbili!
Snad ani pak mne rodný kraj od sebe nevyhostí,
až starý hrobař po letech vykope holé kosti . . .
Je v bílý šátek zavažte, složte zas v rodné hlíně,
tak, aby jamky očí mých hleděly ke Zvičině!"

Karel Hančil,  čestný občan obce Třebihošť 
(nar. 2.2.1917)

Karel Hančil
Karel Hančil

Karel Hančil se narodil 2.2.1917 ve Třebihošti v čp. 36 a žije ve Francii. Po maturitě na obchodní akademii v Hořicích nastoupil vojenskou základní službu ve Vyškově, kde absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Po okupaci Československa se mu podařilo v květnu 1939 odjet s kamarády v nákladním vlaku přes hranice do Polska.

V Krakově byl zařazen k československému legionu. Letcům bylo přednostně umožněno odjet z přístavu Gdynia do francouzského přístavu v Boulogne. Ve Francii v náborovém středisku v Paříži byl nucen podepsat závazek ke službě v cizinecké legii. V té době byl přidělen k leteckému útvaru a od 17.9.1939 do dubna 1940 sloužil v hodnosti četaře jako pozorovatel na letišti v Tours. Po porážce Francie se přes Afriku dostal do Gibraltaru. Do Anglie přiletěl 1.8.1940, byl přijat do RAF (královského letectva) a byl zařazen do služby k 311. bombardovací peruti, v níž sloužil jako navigátor do roku 1941 v hodnosti poručíka P/O.

Karel Hančil u letadla
Karel Hančil u letadla

Ze zdravotních důvodů měl být v té době přeřazen k československé pozemní armádě v Anglii. S přeřazením nesouhlasil a vstoupil do americké armády, kde působil při velitelství jako tlumočník. V americké armádě setrval dobrovolně až do roku 1947. Po odchodu z této armády získal francouzské občanství. Žije se svou rodinou ve Francii, kde začínal jako bankovní úředník a později pracoval jako ředitel jednoho z úseků civilní letecké společnosti.

S manželkou Madeleine v roce 1996 poprvé po odchodu za hranice v roce 1939 navštívil svou vlast a 11.9.1996 mu bylo ve Dvoře Králové předáno čestné občanství obce Třebihošť.  

Pan Zdeněk Pičman, fotbalista
(nar. 23. 1. 1933)

Zdněk Pičman
Zdněk Pičman

Procestoval snad celý svět. Zúročením tvrdé a náročné přípravy byla účast na XVIII. OH 1964 v Tokiu, kde získal stříbrnou medaili.

Dále se může pyšnit vynikajícími výsledky v evropských pohárech (Rapanův pohár, Středoevropský pohár, Pohár mistrů evropských zemí). 

Nesmí se ani zapomenout na jeho titul Mistr sportu a Mistr Československé republiky ve fotbale v roce 1961 i na zápas v roce 1961 kdy hrál na stadionu Camp Nou v Barceloně.


| | Nahoru  ↑